Před čtyřicetipěti lety, 16. ledna 1969, se zapálil na protest proti sovětské okupaci a jejím důsledkům, student Jan Palach.
Byly doby, kdy ten, kdo dobrovolně odešel z tohoto světa, nemohl být pohřben v posvěcené půdě, skončil kdesi vzadu u zdi hřbitova. Také koncem šedesátých let Palachovu oběť někteří odsuzovali a odsuzují dodnes, někteří ji zneužili politicky a zneužívají dodnes. Dobře si na tu dobu pamatuji. Neměl bych, k něčemu jen podobnému, tehdy odvahu.
Režim, který tu byl od dubna 1969 do listopadu 1989, se snažil Palachův čin zamlčovat a marně vymazat z historické paměti. Národ většinově za Palachem truchlil a to co udělal, měl a má v úctě. Nevnímal jej jako zoufalého sebevraha, ale jako oběť nešťastných národních poměrů. A tak to zůstane i do budoucna.
mlýn laca grősslinga (Laco G. Mlynář) 
I tohle rezonuje s mým pohledem :
http://www.blisty.cz/art/71821.html
S mým také, zajímavý je také článek na stejné téma tamtéž od Jana Kavana.
Souhlasím, tak by to mělo zůstat.
Jan Palach a jeho čin je spojen se dobou Pražského jara a jeho konce. Je neopakovatelný a často zneužívaný a bude zneužíván i nadále.
A tak se přidávám k Lacovi, Petrupavlovi a Ernestovi.
A opakuji Lacovo: Neměl bych, k něčemu jen podobnému, tehdy odvahu – a já dodávám – ani dnes.
Strejdo, tehdy jsme byli přesvědčeni, že má smysl dělat cosi ve prospěch Československa. Dnes už je stát většině lidí šuma fuk, většina se stará o sebe a svoji rodinu. A není to až tak jejich vina.
A ani by to nemělo smysl.
Připojuji se Petrupavlovi.
Tak, tak … bez politického náboje, s pietou, s úctou, vidím to stejně.